Kdo to neviděl, nikdy neuvěří, čím jsme si museli projít, říká vrchní sestra o boji s covidem

Domácí

Kdo to neviděl, nikdy neuvěří, čím jsme si museli projít, říká vrchní sestra o boji s covidem
Pavla Vaverčáková, vrchní sestra interního a neurologického oddělení ve Šternberku. Foto: Archiv Pavly Vaverčákové

Šternberk - Už rok žijeme v pandemii, v opatřeních s ní spojených, ve strachu o naše blízké i o nás samotné. Největší dopad má tato pandemie na zdravotníky, kteří jsou v bezprostředním kontaktu s nemocnými, starají se o ně a jsou jejich jediným kontaktem i několik týdnů. Zdravotníci už rok pracují pod velkým tlakem, s vypětím všech sil, přes fyzickou i psychickou únavu, a často se cítí jako hrozba pro své okolí. „Kdo to neviděl, nikdy neuvěří, čím jsme si museli projít. Ten strach, který jsem prožívala a pořád prožívám o mé blízké, o všechny mé kolegy a jejich rodiny, se ještě násobil osobními tragédiemi kolegů, které bohužel v souvislosti s covidem nastaly,“ říká vrchní sestra interního a neurologického oddělení ve Šternberské nemocnici Pavla Vaverčáková.

Pamatujete si na prvního covidového pacienta, o kterého jste se starala?

Na našem oddělení se první covidový pacient objevil náhle mezi zdravými. Najednou přišel výsledek z laboratoře: covid pozitivní. Člověk by si řekl, že první přijde panika, ale ta nepřišla. Byl to pocit, že teď se musím postarat o všechny z mých kolegů, podržet a uklidnit je a zajistit provoz oddělení. Ale mám obrovské štěstí, že jsem v tom nebyla sama. Přišlo okamžité testování pacientů i kolegů, přibyli další pozitivní pacienti a odvozy na infekční oddělení. Když pro ně přijeli v těch oblecích, viděla jsem, jak je vedou do sanitek s nabalenými zavazadly a s obavami v pohledu. Bohužel ne všichni se z toho dostali. První pozitivní pacient byl spojen s prvními pozitivními kolegy, kolotočem předpisů, práce a obav.

Na jaře při první vlně nikdo moc nevěděl, co od koronaviru očekávat. Tou dobou se navíc část vašeho oddělení ocitla v karanténě, jaké to tehdy bylo?

První vlna se navalila na všechny bez zkušeností a znalostí. Byli jsme plní obav o sebe i naše blízké. Stavěli jsme filtry (místnost pro převlékání se do ochranných obleků, pozn. red.) a zástěny na oddělení na kolenou. Ocitli jsme se v uzavřené budově, která spadla do karantény. Nikdo ven, nikdo dovnitř, tak znělo první rozhodnutí vedení a hygieny. S obavami i s nastavováním opatření proti roznášení nemoci jsme si museli poradit sami. Pro okolí se naše oddělení stalo „špinavé." Byli jsme to my, kteří se museli postarat o pacienty nakažené covidem a o obyvatele tehdy uzavřených oblastí Uničovska a Litovelska. V pracovní karanténě, kdy byla možná pouze cesta do práce a z práce s minimálním kontaktem s rodinou. Služby jsme plánovali na týden dopředu, ale vydržely třeba jen den. Každý den přibývalo nakažených kolegů a péči o pacienty jsme zajistit museli. Dalším neskutečně náročným úkolem bylo ukládání a třídění pacientů, tak abychom i v provizorních prostorech poskytli tu nejlepší péči a také abychom nikoho z pacientů neohrozili. Pracovali jsme v budově, kde jsme ošetřovali pozitivní i negativní pacienty a nesmělo dojít k jejich prolínání. Nikdy na tohle vypětí nezapomenu. Na to, jak kolegům oznamuji pozitivní výsledky testů, vysvětluji a nastavuji postupy, uklidňuji je, ale také řeším po telefonu jejich starosti a problémy. Nikdy mě svými obavami, starostmi, dotazy neobtěžovali, ráda jsem tam byla pro ně, ale byla to opravdu náročná, nikdy nekončící práce. Telefon od kolegů jsem brala s obavami a oni můj telefon nejspíš taky, protože šlo s největší pravděpodobností o změnu nástupu do práce, nebo změnu opatření.

Dá se nějak porovnat to loňské jaro a situace teď po roce, co se změnilo?

Druhá vlna přišla tak nějak plíživě. Nešla z nuly, prostě se postupně zvedaly počty pacientů a měnil se průběh nemoci. Nestihli jsme ani na chvíli vypnout a odpočinout si. Přišlo to v plné síle a zase jsme prostě museli. Chtěla bych říct, že jsme se nějak naučili s tím žít, ale není to tak. Hodně pacientů mělo těžký průběh a my náročnou práci. Doslova se stálo u dusících se pacientů, řešilo se každé volné lůžko a každý jednotlivý převoz na specializované pracoviště. Pacienti se stěhovali v rámci oddělení, aby byli v blízkosti rozvodu kyslíku. Stále pokračovala těžká fyzická a hodně psychicky náročná práce, kdy jsme byli jediný kontakt pro naše nemocné, kteří kromě nemoci bojovali s pocity strachu a osamělostí v nevyhovujících podmínkách a prostorech.

Jak jste na tom se spánkovým režimem, máte čas si odpočinout?

Teď je to rok, kdy jsem s kolegy zůstala uzavřená v karanténě v budově interního oddělení. Táhli jsme to až čtyřicet hodin na střídačku jen s krátkým odpočinkem. Tím začala doba vypětí a nekončícího online režimu. I když nejsem pořád fyzicky na pracovišti, hlavou tam člověk je pořád. Stále myslím na to, jak to v práci zvládají, jestli mají dost materiálu, ochranných pomůcek, léků. Přemýšlím, co je potřeba objednat a zařídit, jak se daří nemocným kolegům, kdo bude pracovat, když onemocní další z kolegů. Každý den počítáme, kolik máme pacientů, a tím jsem denně ve spojení s kolegy a vím, jaká je atmosféra na pracovišti. Já bohužel neumím jen vyslechnout jejich slova o náročném dni na oddělení a zůstat v klidu, hned vymýšlím co zítra zajistit. To všechno nepřestává ani když si večer lehnu do postele. Tehdy taky hodně věcí vymyslím, sice na úkor mého odpočinku, ale tak to je. Několikrát se mi taky stalo, že opravdu klidný rodinný večer se jedním telefonátem změnil na obvolávání kolegů a zajišťování provozu na oddělení.

Kolik času za den stráví zdravotnický personál na covidovém oddělení v ochranném obleku?

Aspoň jak to šlo jsme postavili filtry, oddělené prostory, abychom je měli co nejblíže, a tedy měli i možnost na chvíli vše odložit. Pacienti s covidem jsou nároční, i když leží na normálním oddělení, ne na JIP nebo ARO. Tím pádem je doba v obleku někdy opravdu dlouhá. Na standardním oddělení nejde vytvořit týmy, které by se v oblecích střídaly, je potřeba se postarat o pacienty a na jídlo a pití si krátce odskočit s tím, že péči krátce poskytují ostatní a zase se vystřídat. Pokud ale není provoz alespoň chvilku klidnější, čas na jídlo je omezený. Pokud nastane nenadálá situace, musí od všeho vyskočit, obléct se a pokračovat. Takže z dvanáctihodinové služby je doba v obleku až jedenáct hodin s nutnými krátkými přestávkami.

Šternberská nemocnice má v současné době málo sester, jak zvládáte pokrývat služby?

S nedostatkem personálu se pere zdravotnictví stále. Z toho je jasné, jak moc náročné to je v této době. Na interním oddělení mám tři pododdělení a deset ambulancí, kde se pro zajištění provozu všichni prolínají. Jsme poměrně malá nemocnice, kde stále trvají kolegiální vztahy i mezi odděleními. V rámci zajištění provozu si zdravotníci nesmí vybírat ošetřovné a nechodí do karantény. A to je bolest, kterou někteří kritici zdravotníků nechápou. Když stojím tváří v tvář kolegyni mamince, která nemá kam dát prvňáka, a já ji nemám za koho dát volno. Sice jsou školy pro zdravotníky, ale ne v noci a večer. Jsou i školky, ale každá máma ví, jaké je pro dítě dát ho do nové školky, k novým učitelkám a dětem.

Vnímáte na sobě psychickou únavu?

Psychická únava je to, co mě v téhle době trápí asi nejvíc. A myslím si, že nemluvím jen za sebe. Není to jen o psychické únavě. Je tu nervozita a různé výlevy nálad. Každý má doma své starosti, povinnosti a do toho pracovní nápor. Navíc je náročné poslouchat trable pacientů, kteří se bojí a nejednou přichází o své blízké. Bohužel jsou i případy, kdy zemře nejbližší příbuzný pacienta v sousedním pokoji. Do toho kolegyně, jedna vedle druhé doma řeší školní, nebo jiné povinnosti. Nemáme kde tu sílu už nabrat. Vím, že pro všechny je to rok omezených kontaktů s rodinou a přáteli a bez možnosti dovolené. Zdravotníci se navíc cítí být rizikem pro své okolí. Já jsem teď v situaci, kdy bych chtěla jen volno. Sedět v klidu s kávou a číst si, nebo třeba jen koukat do zdi. Tohle je to, co nám chybí. Mít chvíli bez myšlenek, co jsme v práci zapomněli, jak se daří těm pacientům, kteří se zhoršili. A z okolí posloucháme, jak je hrozné se nudit doma v karanténě, já bych se nudit chtěla. I uzavření školek a škol, kdy zdravotník má nárok na ošetřovné pouze z vážných důvodů a karanténu jenom pracovní, je nátlak na psychiku. Práce zdravotníků je náročná, i když okolí řekne, že jsme si to vybrali, ale je těžká doba. Doba celosvětové pandemie je dlouhá a bez vidiny konce. Změníme se psychicky, a to pochopíme jen sami mezi sebou.

Další články o koronavirus

Masarykova univerzita zavedla systém O-N-T

Masarykova univerzita zavedla pro účast studentů na výuce systém O-N-T. Studenti, kteří nejsou očkovaní, nebo nemoc Covid-19 neprodělali se musí pravidelně ...