Moji klienti často ani neví, že se chovají špatně, říká sociální pracovnice

Brno - Denisa Kavková pracuje jako sociální pracovnice v neziskové organizaci Ratolest Brno. Působí v Centru prevence a resocializace, jehož náplní jsou tříměsíční preventivní a probační programy pro klienty od devíti do osmnácti let, kteří spáchali trestný čin nebo se pohybují na hraně zákona. Hlavními cíli jsou prevence proti rozvoji patologických jevů a snížení rizika opakování trestných činů.

Ratolest Brno

Nestátní nezisková organizace založena v roce 1995. Pracovníci v rámci různých programů pomáhají sociálně znevýhodněným dětem, mladistvým a jejich rodinám řešit nepříznivou situaci nebo jí předcházet. Snaží se o zlepšení kvality života klientů a o jejich začlenění do společnosti.

S klienty se snažíte pracovat na tom, aby si své činy uvědomili, což by mělo vést ke snížení rizika opakování trestné činnosti. Funguje to takhle i v reálu?

Záleží na vážnosti a četnosti trestných činů. Jde nám samozřejmě o to, aby klient po absolvování programu, v ideálním případě, už žádnou trestnou činnost nepáchal. U některých je ale velký úspěch i snížení závažnosti trestných činů. Například, když dosáhneme toho, že klient už nevytahuje na spolužáky nůž, ale „jen“ vezme tyčinku v obchodě. Zatím máme poměrně vysokou úspěšnost, takže bych řekla, že to funguje.

Jak k takovému uvědomění u klientů dochází?

Někdy je to dost oříšek. Stává se, že si klienti nejsou schopni uvědomit přímé důsledky svých činů. Důvodem je často rodina a prostředí, ve kterém vyrůstají. Rodiče jejich chování neřeší, nenastavují jim žádná pravidla ani hranice, takže je pro ně strašně těžké rozpoznat, že to, co dělají, je špatně.

Během sezení si často uvědomí, že některé věci by se zkrátka dělat neměly, ale když se vrátí zpět do prostředí, ze kterého přišli, fungují stejně jako dřív. Vidí, že se všichni chovají nějakým způsobem, a i když třeba ví, že je to špatně, chovají se stejně, protože nechtějí vybočovat. Jde jim o to, aby měli kamarády. V momentě, kdy by s nimi přestali dělat problémy a blbosti, tak by o ně přišli, a protože neví, jak si najít nové kamarády z jiného okruhu, tak z tohoto zažitého vzorce většinou neodchází.

Jak dosahujete toho, že Vám klienti důvěřují a chtějí s Vámi svá pochybení řešit?

To je hodně těžké. Neexistuje návod, jak toho dosáhnout. Je to případ od případu. Někteří klienti jsou introvertní, s těmi je to těžší, jiní zase extrovertní, ti na sebe často řeknou i věci, které nejsou pravda. Nevýhodu máme v tom, že programy trvají jen tři měsíce, což je na navázání vztahu strašně krátká doba. Zaleží na klientovi, jak moc je ochotný na sobě pracovat a svěřit se nám.

Co je pro klienty největší motivací pro dokončení probačního programu a neopakování trestných činů?

Motivace je velké téma. Většinou jsou klienti dost nemotivovaní. My u nich můžeme motivaci budovat v závislosti na tom, jestli jsou u nás dobrovolně, nebo to mají nařízené soudem. V prvním případě záleží na tom, jakou za sebou mají podporu. V druhém na sezení dochází, i když se jim nechce, protože zkrátka musí. Mám i klienta, který řekl sám od sebe, že chce být zařazený do preventivního programu. Je to případ od případu.

Stává se, že by klienti sezení bojkotovali?

Určitě ano. Nejčastěji tím, že jenom sedí a nezapojují se, což je jedna z věcí, kterou dělat nesmí, pokud chtějí program úspěšně dokončit. Můžou chodit na všechna setkání, ale pokud neprojevují zájem, tak to zkrátka nejde. Samozřejmě se setkáváme i s tím, že klienti vyrušují a nabádají ostatní k blbnutí, navzájem si nadávají a tak dál, ale nikdy jsem nezažila, že bychom kvůli tomu museli setkání ukončit. Většinou to řešíme změnou aktivity, aby energii vložili do něčeho smysluplného.

S jakými trestnými, nebo obecně společensky nepřijatelnými činy, se u klientů nejčastěji setkáváte?

Většinou je to kombinace. Nejčastěji jde o vyvolávání bitek na ulici, někdy u toho vytáhnou i nůž, takže dochází k ublížení na zdraví. Dále se setkáváme s vydíráním, v souvislosti s penězi nebo nahými fotkami, což se děje v dnešní době čím dál víc. Pokud je na fotce osoba mladší patnácti let, tak jde navíc o šíření dětské pornografie.

Co děti a mladistvé ke spáchání podobného činu v tak raném věku vede?

U našich klientů je to především prostředí, ve kterém vyrůstají. Jaké podmínky jim rodina a okolí pro vývoj nabízí nebo nenabízí. Většina dětí páchá trestné činy z důvodu, že jim něco chybí. Například projev lásky od rodičů, otevřená komunikace, to, že se jich nikdo nezeptá, jak se mají. Věci, které nám přijdou úplně normální.

Často bydlí šest lidí v místnosti o velikosti dva krát čtyři metry a spí na jedné matraci. V takovém prostředí podle mě zákonitě není možné, aby se dítě vyvíjelo správným způsobem a mělo dostatek všeho, co potřebuje. Pokud ve škole vidí, že ostatní děti něco mají a oni ne, tak první, co je napadne je, že jdou a vezmou si to, protože peníze nemají.

Dá se tomu předcházet?

Pokud nemají potřebné podněty pro to, aby se mohli vyvíjet jako ostatní děti, tak si úplně nedovedu představit, jakým způsobem by se dalo takovému chování předejít. Určitou roli může hrát škola a učitelé, ale ti u nás nejsou proškolení k tomu, aby s dětmi, které nějakým způsobem zlobí, dokázali pracovat. Jedinou páku, kterou mají jsou poznámky a důtky. Děti jsou potom ještě víc naštvané a dělají naschvály.

Jedna klientka mi vyprávěla, že všichni její spolužáci zlobí, tak zlobí taky, protože neví, co jiného dělat. Pokud by se tímto způsobem nechovala, je divná. Když dostane poznámku, je naštvaná, protože si uvědomí, že se takhle vlastně ani chovat nechtěla. Doma se ale řeší jen, že ona je ta špatná. Zkrátka začarovaný kruh.

Zahrnujete do práce s klientem jeho rodiče nebo blízké osoby?

Snažíme se, ale není to podmínka. Většinou jsou rodiče bohužel stejně nemotivovaní jako klienti. Ve chvíli, kdy jsou členové rodiny ochotni pracovat a uvědomují si, že rodinné prostředí je velmi důležité k tomu, aby se dítě dokázalo posunout, můžou na setkání docházet. Samozřejmě v případě, že s tím klient souhlasí. Pokud je rodina schopna a ochotna dojít, snažíme se jim nabídnout možnosti, jak lépe komunikovat a fungovat. Například zapojením všech členů do chodu domácnosti, tím se nastaví určitá pravidla a řád, na což většinou nejsou vůbec zvyklí.

Jak moc těžké je odbourat se od veškerých předsudků vůči klientům?

Každý v sobě v nějaké fázi života má určitou míru předsudků. Od začátku jsem ale byla nastavena tak, že můj přístup ke klientům je přijímající. My o nich dopředu většinou moc informací nevíme, takže nemáme šanci udělat si o nich nějaký obrázek, natož mít předsudky. Pro nás je důležité přijmout klienty se vším, co si s sebou nesou a neodsuzovat je. Bez toho bychom nemohli tu práci dělat tak, jak ji děláme a podle výsledků, které máme, ji děláme dobře.

Stalo se někdy, že by Vám čin, který klient spáchal připadal natolik závažný, že byste ani neměla chuť mu pomoct?

Nestalo. K nám se většinou ty nejzávažnější případy, typu vraždy, těžké ublížení na zdraví nebo znásilnění, nedostávají.

Uvádíte, že se nejen klienti učí něco od Vás, ale i Vy od nich. Co to je?

Spousta z nás žije v sociokulturně ekonomické vrstvě, ve které máme všechno, co potřebujeme. Často si vůbec neuvědomujeme, že jsou lidé, kteří takové štěstí nemají a není jich málo. Tahle práce mě učí vážit si toho, co mám. Zároveň si díky dětem uvědomuji, že život není tak vážný, jak si myslíme, i když oni některé věci berou až moc lehkovážně. Ukazují mně, že problémy, na které si stěžuji jsou často úplné maličkosti oproti tomu, co musí zvládat ony.