Cestovatelka: Afričané umějí žít, tady se jen pořád za něčím ženeme

Česko - Všechno to začalo po maturitě, kdy se dvaadvacetiletá Tereza Flesarová ze dne na den rozhodla odletět s kamarádkou do Amsterdamu. Cestování ji uchvátilo a rozhodla se prozkoumat každý kout starého kontinentu. Letos se vždy usměvavá mladá žena s expedicí Tatra kolem světa 2 podívala za hranice Evropy a v průběhu čtyř měsíců navštívila celkem pět afrických zemí.

„K účasti na Tatře jsem se vlastně dostala jako slepý k houslím, náhodou jsem na Facebooku narazila na inzerát a prostě jsem to zkusila, napsala motivační e-mail a vyšlo to,“ vzpomíná Flesarová.

S expedicí Tatra kolem světa 2 měla vyrazit na cestu už v roce 2020, pozvánku však dostala pouhých 10 dní před odjezdem. „Tehdy jsem měla stálou práci a spoustu povinností, takže pro mě bylo dost obtížné takhle narychlo odjet a všechno za sebou nechat. Podruhé, když mi byla nabídnuta účast na africké etapě, mi dali vědět 15 dní před odjezdem. Tentokrát jsem si tu šanci nechtěla nechat utéct, pořád to bylo strašně narychlo, ale rozhodla jsem se jet,“ vypráví.

Tereza Flesarová měla v Africe původně strávit jen tři týdny. Po návratu do vlasti ale zjistila, že jí Afrika přirostla k srdci. „Hned jak jsem přistála ve Vídni na letišti, cítila jsem, že na mě dopadnul obrovský balvan. Všichni kolem byli uspěchaní, měli na sobě značkové oblečení. Najednou jsem měla pocit, že sem nepatřím,“ konstatuje Flesarová. „Po návratu jsem se zavřela doma, s nikým jsem nechtěla mluvit. Nedalo mi to, věděla jsem, že se tam musím vrátit,“ dodává. Doma tedy strávila jen jedenáct dní a opět sedala do letadla směr Afrika.

Podle Terezy je Afrika spontánnější a barevnější, lidé tam spolupracují a berou každý den tak, jak přijde. „Afrika mi taky hodně změnila pohled na Evropu. Tady se pořád za něčím honíme, závidíme si. Afričané kladou důraz na spolupráci a sounáležitost, to tady v Česku moc neumíme. Chybí nám empatie k ostatním a díky tomu nám zároveň chybí i empatie k nám samotným. Pořád se za něčím ženeme a často se ani sami sebe neptáme, zda to skutečně chceme,“ říká Flesarová.

V Africe ale nezažila jen příjemné chvíle, dokonce se i několikrát bála o život. Například když se v období Velikonoc s dalším účastníkem expedice rozhodli navštívit jeskyně poblíž místního kláštera v Etiopii. „Blížili jsme se k jeskyni a najednou do mě někdo začal něčím popichovat – byl to muž s deštníkem a křičel na nás, že jsme na jeho pozemku a že mu musíme zaplatit. Peníze jsme měli jen na cestu zpátky k Tatře. Omluvili jsme se a řekli, že odejdeme,“ vypráví. Majitel pozemku se i přesto peněz domáhal a při odchodu si navíc Flesarová všimla, že je někdo sleduje.

„Když jsem se otočila, viděla jsem muže zahaleného v hábitu a přes rameno měl přehozený kalašnikov. Vzal zbraň do ruky a namířil mi ho na hlavu. V ten moment mi ztuhnula krev v žilách, hlavou mi lítala spousta myšlenek, myslela jsem, že mě tam zabije. Další člen expedice na toho chlapa začal řvát, ale domluvit se s ním nešlo. Nakonec jsme začali utíkat, naštěstí jel zrovna autobus, takže jsme rychle nasedli a dostali se do bezpečí,“ vpomíná.

V Africe na ni samopalem dohromady mířili hned třikrát, její vztah k zemi to ale nezměnilo. Z Afriky si navíc kromě vzpomínek dovezla i nový pohled na život. „My sice máme drahé hodinky, ale oni mají všechen čas na světě – dřív jsem se pořád někam hnala, byla ve stresu, že něco nestíhám. Po příjezdu z Afriky už hodinky nenosím, na všechno mám svůj čas. Je to neuvěřitelný pocit svobody a zároveň takový suvenýr z Afriky, který mám vždy u sebe a nikdo mi ho nevezme,“ uzavírá Tereza Flesarová.