Během si čistím hlavu a dokážu vybít emoce, říká ultramaratonkyně

Praha - Marcela Čadová je česká ultramaratonkyně, která za svoji krátkou kariéru stihla nasbírat už mnoho úspěchů. Třikrát po sobě například vyhrála Ultracup. Letos se pak podruhé zúčastní běhu Spartathlon, který má skoro dvě stě padesát kilometrů. „Běhání je pro mě jako droga," přibližuje Čadová.

Co vás k běhání přivedlo?

Sportovala jsem již od malička, můj táta (Miloslav Bayer pozn. red.) je známý triatlonista, takže lásku ke sportu mám v krvi. Po narození dvojčat, a později dalšího dítěte, jsem se chtěla ke sportu nějak vrátit. Začala jsem běhat krátké vzdálenosti se psem. K delším trasám mě dostal můj kamarád. Nejprve jsem zkusila deset kilometrů, a přes půlmaraton jsem se dostala až k maratonu. Později jsem se zúčastnila i Moravského ultramaratonu.

Můžete ho blíže představit?

Moravský ultramaraton trvá sedm dní a v každém z nich musíte uběhnout maraton, 42 kilometrů. Takže to dělá sedm maratonů za sedm dní. Já si zkusila napřed jeden a pak verzi mini, kde se běží jen tři maratony místo sedmi. Byly to moje první závody. Dříve jsem běhala spíš v lese.

Jak dlouho se běhání věnujete?

Běhám už osm let. Na vrcholové úrovni ale reprezentuji Česko třetím rokem, což je celkem krátká doba. To je pro ultramaratonistu výhoda, protože ještě nemá tak zničené tělo. Zranění se mně naštěstí vyhýbají.

Kde hledáte motivaci k běhu?

Na ultramaratony musí mít člověk dobře nastavenou hlavu. Měla jsem nějaké osobní problémy, které jsem běháním řešila. Pomocí běhu ze sebe dokážu vybít všechny emoce. Jinak jsem hodně soutěživá. Chci se neustále překonávat a podat ten nejlepší výsledek. Běhání je pro mě jako droga, miluju to, a už se toho nejde zbavit.

Jakého nejlepšího úspěchu jste dosáhla?

Zvládla jsem jako žena třikrát po sobě vyhrát Ultracup, ale za největší úspěch považuji minulý rok, kdy jsem se účastnila Spartathlonu. Pro ultramaratonisty je to jako olympiáda. Je to řecký závod ze Sparty do Athén, který má 246 kilometrů. Nedostane se na něj každý. Závodníci musí splnit určité výsledky v jiných závodech nebo se nechat vylosovat. Právě přes los jsem se na něj dostala. Byla jsem takový černý kůň závodu, skončila jsem jako první Češka s časem 31 hodin a 41 minut. Celkově jsem skončila šestnáctá z žen. Letos mě vylosovali znovu a chtěla bych podat ještě lepší výkon.

Jaká jsou specifika tohoto závodu?

Běží se od řeky do hor a zpátky dolů. Klimatické podmínky nejsou jednoduché, nejprve je čtyřicet stupňů a pak v horách třeba jen kolem nuly. Na tak dlouhé a náročné závody je dobré mít tzv. support. Dopředu jsem si nachystala balíčky a přímo na trati jsem například měnila oblečení. Pokud závodník support nemá, byly tam depa, kde bych si ty balíčky mohla nechat. Za mě je support, tedy nějaká osoba, která se o vás na trati stará, velice důležitý. Je to i určitá psychická podpora.

Co diváci, jsou tam nějací?

To je na tom to nejlepší, pro Řeky je to svátek. Okolní auta troubí. Lidé ve vesničkách jsou oblečení v krojích, mají připravenou kapelu. Ta atmosféra je skvělá. Pokud mám sílu je pozdravit nebo zamávat, tak to udělám. Je to pro nás běžce psychická podpora. Každý z nás se ale usmívá, i když nás třeba všechno bolí.

Jaká vypadá příprava na takový ultramaraton?

Základem je trénink. Abych se posunula dál, našla jsem si trenéra, který mi posílá plán a společně se připravujeme na další běhy. Chodím do posilovny, plavu nebo jezdím na kole. Nejvíce samozřejmě běhám. Za měsíc třeba i tři sta kilometrů. Musím se ale naučit i odpočívat. Někdy nevím, kdy přestat. Důležitá je výživa i suplementy, které si musím hlídat.

Máte nějaký oblíbený typ závodů?

Vyhovují mi ty závody, které jsou vkuse, při kterých člověk nemá možnost moc odpočívat. Zároveň mám ráda teplo, klidně i vedro. V něm se mi běží nejlépe. Mám poruchu vstřebávání železa, a tak mi je skoro všude zima. V tom můžu mít výhodu před ostatními, kteří se v létě uvaří.

Co se děje, když úspěšně doběhnete?

Je to rozdílné. Záleží, jak mně závod sedne a taky jaký typ to zrovna je. Většinou dost bolí nohy, někdy člověk dostane i svalovou horečku. Důležité je ale po závodu odpočívat a dát si chvíli pauzu. Jinak mám dobrou regeneraci, a v tom mám výhodu.

Jaký je váš největší sen?

Mým snem je dostat se na olympiádu, ale bohužel to zatím jako disciplína není. Chtěla bych se hlavně dál věnovat tomu, co dělám. Zkoušet různé nové závody a překonávat se.